Karel Kovář – Ovšem

Nebudu popírat, že se i mě, jakožto staršího bratra čtyř sourozenců a skautského vedoucího, nijak nedotýká tzv. fenomén youtuberingu. Nějak jsem se v tomto tématu vždy držel konzervativních názorů a tvrdil, že čeští youtubeři nestojí za takovou pozornost a takové nadšení, které se jim dostává. Měl jsem za to, že ne-rodičovští vzoři jsou velmi důležití a není moudré, aby to byli tito rozmazlení chuligáni. Když jsem s někým na toto téma diskutoval, opakoval se podobný scénář: Buď za a) a to především u mladších, je divák bezmezně oddán svému YT vzoru, morální otázku neřeší vůbec a je mu jedno, že youtuber třeba pije alkohol, kouří, mluví sprostě, kreslí grafity anebo to dokonce kvituje a chce to taky. Či za b), a to zas spíše u starších, si divák vybírá youtubery, které bude sledovat důsledněji, a to i na základně nějakých morálních zásad. A stále častěji jsem potom slýchal jméno Kovy. Prý ostrůvek normality mezi youtubery. Tak jsem se na něho podíval. Některá videa mi přišla dost mimo mě, ale třeba politická témata mě i oslovila. Ano, přestože mi to někdy připadalo jako smíchanina Jindřicha Šídla, 168 hodin a klasického youtuberského videa a žádný nový podnět k přemýšlení mi to nedalo. Oslovilo mě to, že se skutečně našel někdo, kdo je aspoň nějak seriózní, a taky to, že to má takovou sledovanost.

A tak jsem si, abych měl lepší názor, koupil Kovyho knihu „Ovšem“, v předprodeji. První zklamáni se dostavilo o pár dní později, co jsem si ve Skautském Institutu poslechl část Kovyho přednášky, a zažil ho osobně. Nějak mi v jeho vystoupení chyběla ona vážnost a dospělost o které všichni mluví. No dobrá, asi je zvyklí dělat show. Když mi kniha dorazila, mimochodem později než začal prodej a bez slibovaného podpisu, začal jsem číst. Nečetl jsem ji naráz, proto je dost možné, že něco opomenu, ale předem ujišťuji – budu subjektivní a upřímný.

Ve videu, kde mluví o své knize, nastiňuje, že bude mít něco jako psychologicko-životopisný formát. Něco jako kombinace jeho života, a hlavně období jeho náročné puberty, především z pohledu sebepřijetí, sebepoznání a smíření se a zážitků z cest. Že by se mohlo jednat něco jako „o pomocníka v dospívání“. Po tom, co jsem knihu dočetl, musím říct, že spíše než podpora pro dospívající, je tato kniha podpora pro samotného autora. Styl je krapet idealizující, autor působí přehnaně vyrovnaně, naprosto sám sebou a naprosto smířen se všemi obtížemi. Až těžko uvěřitelně, a někdy je pocit autorova sebeospravedlnění až do očí bijící. Ano, popisování svých depresí do článků je doopravdy účinná forma terapie či „ventilace“. Jenže teď to nečte jen sám autor nebo jeho terapeut, ale všichni. Bohužel mám pocit, že takto, jak to bylo podáno, to zdeptanému puberťákovi nic moc nedá…

Hlavní téma knihy je ale ještě někde jinde. V jedné kapitole udělá autor nečekaný coming-out, který po přečtení předchozích kapitol paradoxně ještě více zapadá do kontextu. S coming-outem následují klasické názorové proudy na podpory LGBT komunit a toho, že vše je vlastně v naprostém pořádku… Stále se i touto kapitolou line pomyslná nitka sebeospravedlnění ze strany autora a tlačení na čtenáře v podobném rozpoložení k podpoře myšlenek typu „vždycky jsem věděl, že jsem trochu jiný“ apod. Nechybí další důkazy pro to, že je autor homosexuál. Prý se nikdy předtím do holky nezamiloval a proto musí být gay.

Ale tak to přece být hned nemusí! Ten problém může být jinde a může být mnohem komplexnější. To že mám v sobě zmatek neznamená hned, že jsem gay, tady je potřeba jít do hloubky a bohužel se nedá vždy a všechno hned nálepkovat a pojmenovávat. Přece člověk, který s obtížemi hledá energii pro lásku v sám sebe, bude těžko opravdově milovat opačné pohlaví. Milovat ženu, to je teprve umění, a dát to najevo stojí dost vnitřní energie, ne vždy to jde tak snadno.

Přesto je kniha svým způsobem zajímavá. Je to unikátní zpověď dospívajícího muže dnešního světa. Názory, které jsou odrazem jisté sociální bubliny a souvislosti, ke kterým autor dochází, můžou být i pro náročnějšího čtenáře k zamyšlení. Doporučuji i zoufalým rodičům, kteří si neví rady, když jim doma děti křičí sprostá slova od youtuberů. Myslím si, že spíše než zavírat před tímto fenoménem dveře, raději do něj vstoupit, udělat si rozhled, zkrátka se trochu ušpinit a zapátrat, proč mají tito mladíci s kamerou takový tah na branku. Možná dojdete k zajímavým závěrům, třeba jim chybí dospívající vzorové, třeba se chtějí někde cítit přijatě, nevím. Jestli si ale budete pro své děti psát seznam „schválených“ youtuberů, můžu Kovyho doporučit. Jeho úroveň je přeci jen nadprůměrná oproti ostatním youtuberům – žádných sprosťáren, vylomenin apod. se od něj nedočkáte, ale hlavně nezapomeňte ty vzory a morální hodnoty doplnit jinde, aby se dítě do tohoto světa neuzavřelo úplně.

PŘIDAT KOMENTÁŘ